pátek 24. února 2012

Zámky na řemen + pivo zdarma

Dneska to bude krátký, k věci a s ryze informační hodnotou. Každej kdo není takovej frajer, aby na podiu seděl před lidma s kytarou na židli (jako třeba 99% bluesmanů nebo ten přísňák, co hraje s Bobem Hundem), musel určitě nejednou v žovitě řešit, že mu vyklouz řemen, ať už kvůli nějakému "komplikovanému tanečnímu prvku" nebo protože už měl vytahaný očko a kytara mu buď a) žuchla na zem, b) málem žuchla na zem, a tak se musel zase jednou tvářit jako největší rocker a hrát na kolenou zakloněnej dozadu nebo s nohou na odposlechu nebo musel se svým Les Paulem do opravy, protože se mu naštípla hlava. Možná se mnou nebudete souhlasit, ale já už si dneska na Gaffu připadám moc starej a už dávno nemám pocit, že čím víc stříbrný pásky se mi "leskne" na kytaře, tím větší jsem pankáč...


...a nemůžu si pomoct, ale prostě všechny zámky na kytaru, který jsem kdy viděl, byly hnusný, nevkusný obludnosti, který kromě toho, že kytaru hyzdily, časem stejně vykloktaly šroub a kytara vám nejenže zase spadla, ale ke všemu jste pak museli trávit nemilé chvíle ve společnosti sirek a šroubováku. Nehledě na to, že všechny ty možný druhy zámků ještě navrch stojej zbytečně moc peněz, který se vždycky daj utratit za něco lepšího než za dva šroubky a pár plíšků. Třeba za basu piv.




Modří už asi vědí, že kromě toho, že je vždycky fajn mít po ruce basu piv, dostanete od vybraných pivovarů, jako například od pivovaru Bernard (v Americe je o něco lépe dostupnější než Bernard třeba holandskej Grolsch) hned 5 sad zámků na řemeny zadarmo jako dárek (nebo jedenáct piv jako dárek k pěti sadám zámků na řemen). Děkujeme, pane Bernard, že myslíte i na nás, kytaristy.

 A to bych přece nebyl já, kdybych vám k tomu nakonec nepřidal stručný a návod na instalaci...

1)




2)





3)





4) 



5)



6)





středa 8. února 2012

Chytrácký kecy od piva

Aby tady nebyly furt jenom ty moje chytrácký kecy o kytarách, rozhodl jsem se sem čas od času dát taky nějaký ty chytrácký kecy o kapelách. 

Jelikož jsem starej metalák, čas od času se mi ještě stane, že mi nějakej ten metal přijde pod nos. Ono to někdy prostě potěší, vidět bandu nějakejch pokérovanejch strejdů s hrozně mastnejma vlasama, který hrajou více či méně Mötörhead a hrozně smrdí pivem, jak totálně dávaj všechny ty dnešní breakdownisty a tvářej se u toho, že jsou ztělesněný zlo...


Něčim je mi prostě sympatický, jak tyhle bandy kámošů z hospody nakopávaj všem prdel s takovou tou lehkostí, jako by se nechumelilo. Ale abych se dostal k tomu, co mě vlastně "inspirovalo" k tomuhle výlevu. Včera jsem viděl nový video Cocotte Minute. Ani nevim proč jsem si to pouštěl, když jsem byl naprosto přesvědčenej, že mi to zkurví den. Musel jsem to vypnout asi po 30. sekundách a vrátit se k tomu až pozdějc, protože jsem vážně nečekal až takovou nálož sraček. 

Jsem totiž taky bohužel členem generace, která to měla v mládí hrozně těžký, protože když jsme byli v pubertě, byl nu-metal na svým absolutním vrcholu, a tak všichni milovali KoRny, Limp Bizkit a Deftones (u těch jsme ale svorně všichni soptili, když je nedejbože někdo zmínil ve stejný větě s tou prokletou škatulkou). A tak skoro jakejkoliv čerstvej českej metálek v tý době smrděl nu-metalem, kytary měly tolik strun, že byly tak těžký, až na ně každej hrál ohnutej u kotníků a když měl nedejbože někdo v kapele rasta copánky, byl to největší bůh (fakt...). Vždycky si vzpomenu, jak jsme jednou tenkrát měli koncert v takový hospůdce na kopečku někde s Boronama, a jak jsem měl otevřenou hubu a taky hroznou radost, že tenhle pepíkovskej metal přežil tu sračkovou dobu kolem roku 2000, kdy se metalový kapele mohli stát fakt hrozný věci.... jako například tohle.


Ok. Zkusím to říct nějak kultivovaně. Zní to prostě a jednoduše jako kdyby Landa hostoval u KoRnů. Kostymérku dělala pravděpodobně nějaká kamarádka se slabostí pro lidovou tvořivost, který se určitě brzo zvedne návštěvnost na Fléru. Akorát manžel bude naštvanej, že mu v garáži chyběj roury na tu slibovanou digestoř a pytle na odpadky. Zpěvák deklamuje jak Lou Reed, což mi připomíná jeho pravděpodobně již kultovní album s Metallicou a bubeník má bicí na Tatrovce, což mi připomíná jeden song od Every Time I Die. Sympatický aspoň je, že bubeník prostě asi řekl: "Tak to si na sebe, ty vole, nevezmu," a tak tam za těma škopkama sedí, jak přišel z hospody. Text... text. Jak to říct... Radši asi jenom, že přišel odněkud a šel někam.

Klip je pravděpodobně o tom, že kluci hrajou v roce 2012 (!!!) na Žižkově tuhle otřesnou hudbu a tak musel skončit svět, abysme byli zachráněni. Proto tam je ten kněz. To co mě na tom ale děsí nejvíc je to, že kluci působěj jako docela normální banda pepíků od piva, který někdo násilně vohák do těch diy česko-matrix-revival hadříků, dal jim krutopřísně "hustý" černý brejle, a teď tam chudáci dělaj šašky, jak nejlíp uměj (rozuměj, jak viděli v tamtom klipu od KoRnů). 

Moje otázka, moje osobní dilema je, proč to tady u nás tak doprdele musí být? Vždyť ta rovnice je jasná... Banda kamarádů + pivo + metal =


Banda kamarádů + pivo + metal = 


(Zde si doporučuji povšimnout bubeníka na jedoucím vozidle)
 
Mohl bych pokračovat, ale prostě mi to nejde do hlavy, proč je takovej problém pro některý lidi pochopit, že je třeba přestat hrát na sedmistrunky ty furt stejný chugga chugga riffy a smířit se s tím, že metal = Mötörhead a ne široký šusťáky a rádobyduchaplný emíčko texty o hovně. Vždyť žijem v zemi Kabátů, kurnikšopa! Pivo, holky, tuzemák, sranda, vidláctví. To je přece to samý podhoubí, jako má americkej metal (akorát ti maj lepší tvrdej a horší pivo), kterej se přes to špatný období kolem Woodstocku 99 dokázal přenýst. Tak já jenom doufám, že až tý mojí generaci bude přes třicet, že si uvědomíme, že v sobě sice každej nesem nějaký to břímě týhle podivný vlny metalu (ruku na srdce), a že naše povinnost je na to nezapomenout a dělat všechno pro to, aby další generace metlošů neměly ve svým vínku tyhle zastydlý chcanky, ale Mötörhead. Už jsem říkal Mötörhead? Mötörhead, Mötörhead.

  
Mötörhead
A příště radši zase něco o kytarách...

středa 25. ledna 2012

Jé! Ty máš taky Hot Roda?

Můj první lampovej aparát byl myslím Edward. Nebo to možná byl už Rožďál. Ale určitě to nebyl Rozdall. Byl potaženej "překrásným" chlupatým kobercem a prej uměl hrát načisto jako Fender a zkreslení měl jako Marshall. Přecejenom to měli Roždálové a Edwardové snad všichni, nebo to aspoň všichni ti, kteří se je snažili rychle prodat vehementně tvrdili. Měl jsem ho tenkrát ale rád, orproti mýmu Laney TF700 to bylo něco jako dostat občanku. Když jsme pak ale jeli asi o dva roky později s tou naší starou srandovní kapelou nahrávat ke Kouličovi na chatu naše první (a poslední a nikdy nevydaný cédéčko) už se mnou nejel můj věrnej Roždál a 4x12 Marshall bedna, ale byl jsem štěstím bez sebe, jelikož mi jeden můj zámožnější kamarád (Čau Honzo) půjčil svýho pravýho americkýho Hot Roda.


Byl jsem tenkrát vážně jak v Jiříkově vidění... Pravej lampovej Fender. Dneska se prodává (teda spíš jeho Mexickej bratříček) pod hlavičkou "Nejoblíbenější aparát na světě"...Dokonce ho dělaj i v mý oblíbený barvě!




Já bych ale rád věděl, proč je tak populární mít nejoblíbenější aparát světa, když ho tím pádem má (skoro) každej? Když se jenom na chvilku zamyslím, tak z mejch známejch ho má Tomáš, Mates, Honza, druhej Tomáš, Make-up, Adam, Tuzex, Jakub a bůhvíkdo ještě... a přitom ten aparát hraje přinejlepším průměrně! Kldině bych se skoro i vsadil, že ze všech jmenovanejch nepoužívá snad nikdo zkreslenej kanál, protože to je prostě bzučící koulovitej humáč! Možná je tenhle aparát teda tak úžasnej právě pro to, že si kvůli němu musíš koupit nějakou úžasnou krabičku, díky který bude teprv mít tvůj úžasnej aparát, ten úžasnej zvuk, kterej je po celým světě tak oblíbenej...

Jenom pro jistotu: já určitě nechci říct, že by Vám to všem znělo stejně. Každej na to hrajete jinak, jinou kytarou, máte to jinak nakroucený, ale já vám prostě nevim... nevim, proč chcete mít celkem bezduchej aparát s nepoužitelným zkreslením, kterej ještě ke všemu hraje dozadu skoro víc než do předu a je naprosto zbytečně hlasitej, tudíž ho musíte furt něčim zepředu krmit, aby to vůbec nějak v tý klubový hlasitosti hrálo. Asi bych to nějak i chápal, kdyby aspoň někdo z Vás hrál na čistej zvuk, protože tam to jakž takž má náznaky toho "Fender" tónu, se kterým už se dá nějak pracovat, ale budiž mi důkazem, že ani chudák Andy z toho s Custom Shopovým (!!!) Telecasterem nedokáže vytáhnout nic než zapomenutelný a naprosto generický zvuky...

 
Podobně to bohužel je u skoro všech těch dnešních reissue "klasickejch" aparátů. Všechny prostě zněj spíš než jako originál, jako takový ty modulační krabičky od BOSSU, který zněj upřímě přinejlepším tak zprdele.

Uzavřel bych to takovým malým testem, kterej tipuju nenapadnul jenom mě. Hoďte si název svýho aparátu do vyhledávače hudebního bazaru.cz... Pokud ho tam nenajdete, asi jsou s ním i ostatní spokojený a místo brouzdání po netu na něj teď radši někde hrajou nebo na to aspoň myslí při tom nutném zle, kterým prohledávání hudebníhobazaru.cz je.

Hot Rodů mi tam dneska vyskočilo pět a navrch jeden DeVille (4x10 Hot Rod). V jednom je dokonce narvanej Weber, ale asi to i přesto pořád hrálo naprd, jeden má zase jiný - lepší - lampy, další je dokonce ještě starej Made in USA a dostal dokonce ve studiu přednost před "Vintage Twinem"... Všechny se ale svorně prodávaj z jednoho ze dvou klasickejch důvodů: "Skoro nehrané a nevyužité," nebo "Potřebuju peníze na něco lepšího..."

Já za sebe bych Vám všem taky doporučoval na to nehrát a koupit si něco jinýho, lepšího... třeba starou tranzistorovou Yamahu G 50. Už několik let se snažím přemluvit jednoho kamaráda (kterej přes ní zpívá!!! Grrr...), aby mi ji prodal, ale on nechce, protože by neměl přes co zpívat. Kdyby jen věděl, jak to hraje s kytarou asi by začal zpívat přes svůj Marshall halfstack.


Ale to už je zase jiná historie. Prostě sečteno podtrženo: držím Vám palce, aby si i toho vašeho na bazaru jednou nějakej ňouma koupil. Stačí přece napsat, že je to nejoblíbenější aparát na světě, kterej vás nikdy nezklamal (protože vás neměl kdy čím nadchnout...). 


neděle 15. ledna 2012

Několik důvodů, proč mít rád ten obchůdek na Hradčanský

Pamatuju si, jak mi před nevimkolika lety, když se teprv otevíraly kytary.cz, hrozně moc lidí nezávisle na sobě vehementně tvrdilo, že Alexim je nejhorší a nejdražší obchod s kytarama. Navíc ještě s tím nejnepříjemnějším personálem. Byl to prostě ten zapadlej malej obchůdek s jenom pár hrozně drahejma a "debilníma" kytarama (tenkrát mi mohlo bejt asi tak patnáct-šestnáct a byl jsem přesvědčenej, že "alternativní metal" je ta jediná cesta a snil jsem o tom, že si jednou koupim Jackson s Floyd Rosem nebo ESPčko... což je představa, ze který je mi teď spíš hodně na zvracení), kde se nedalo sehnat nic, co jste zrovna potřebovali, jako třeba nová hokejka s flitrovým lakem nebo nějakej distortion, kterej dokázal věrohodně napodobit prskání znepokojenýho včelínu. Tenkrát to byly prostě ty zlatý časy, kdy čím víc mělo něco šlapadel, knoflíků, repráků, přepínačů... tím lepší to přece muselo bejt.


Vtipný je, že se od tý doby v Aleximu vlastně nic moc nezměnilo. Maj tam pořád ten divnej a "drahej" výběr věcí, který většina dnešních (místních) kytaristů nevyužije. Třeba je to jedinej obchod u nás, kterej má v sortimentu Nash Guitars...  NASH GUITARS!!! Nekecám. Fakt! Fakt tam visej!



A když už jsme zase u těch Telat a shodou okolností i u toho Aleximu, maj tam ještě jednu velmi příjemnou věc... kytaráře (kterej staví mimo jiné třeba tohle, což mi taky už nejakou tu dobu nedá spát...). Ono to teda není samo o sobě nic ohromujícího, ale on ten pán kromě všeho toho opravování, vyšperkovávání a stavění dělá ještě jednu takvou serepetičku... Ručně dělaný kompenzovaný kameny na Telecastery a to ještě ke všemu za naprosto bezkonkurenční cenu blbejch šesti stovek.


Což je oproti jakejmkoliv sebe-vyhlášenějším Callahamům fakt luxus, kterej se u nás jinde bude shánět asi těžko (pokud se teď ale mýlím, budu moc rád, když mě někdo poučí). 

Další nenápadný tajemství Aleximu jsou krky z Hořovic, dělaný pro americkou firmu WD MUSIC, které jsou u nich k dostání v obchodě (a samozřejmě i na objednávku, dle vámi daných základních parametrů) rámcově za srandovní 2000,-. Tady ovšem nelze opomenout jednu nesrovnalost, a to, že ten honey vintage tint je moc tmavej a sytej orpoti tomu, jak by to "mělo" vypadat. Což ovšem docela dobře vyrovnává fakt, že jsou ty krky celkem příjemně tlustý a v poměru k ceně absurdně kvalitní. Není to prostě žádnej Modern C profil, co vám zmizí v dlani.

Nakonec ještě třeba zmínit, že Alexim je asi jedinej obchod u nás, kterej znám, co má skladem věci jako knoby, kobyly, srážeče strun, pickguardy, i neříznutej materiál na pickguardy (!!!) ve strarym fenderáckym odstínu želvoviny. Kromě jiného...

255,- za materiál na jeden pickguard. Vejde se i Stratovskej.

Jo! A jak jsem na začátku psal, že se tradovalo, jak jsou tam nepříjemný, tak to je samozřejmě taky fakt über-kec. Já osobně mám nejradší takovýho toho nahladko ostříhanýho basáka, protože ten se pokaždý tváří fakt trpělivě, jakože má opravdu pochopení pro to, že na tu dvanáctistrunku od Lee Hookera ani na toho Nashe nemám a vždycky, když potřebuju něco, co zrovna není skladem, tak jenom tak s klidem pronese: "Tak to buď můžem objednat nebo vyrobit." 



středa 11. ledna 2012

Snímače jsou zlo

Vybrat si dneska snímače do kytary je fakt čirý utrpení, protože je tolik z čeho vybírat, tak málo peněz a tak málo času všechno odzkoušet, že člověk musí často buď věřit tomu, že ty, který si vybral, jsou vážně to nejlepší, co mohl mít, nebo musí trávit nehoráznýho času na všemožnejch internetovejch diskuzích, číst všechny ty (často naprosto kokotský) recenze, věřit tomu, že nějakej ten pepík v Texasu nemluví z cesty, když někde prohlašuje, že to teď hraje líp než jeho oprejskanej originál z padesátek. Někdo to ale dělat musí, žejo. A já fakt nemám na to, investovat z plezíru každej měsíc dalších a dalších 3-5000,- (v tom lepším případě) do nějakýho novýho plastovýho válečku se šesti magnetama, měděnou destičkou a dvěma drátkama. Nehledě na to, že s pájkou nejsme zrovna nejlepší kamarádi... Takže, když už mě začne svrbět, že by mi ta kytara přecejenom možná hrála líp osazená něčím jiným, jdu si na pár dní číst. Moje štěstí ovšem taky je, že hraju na docela klasickou kytaru - na Esquiera (Tele mínus krkovej snímač), takže lidí, který maj víceméně stejnou kytaru a nějakej názor se najde vždycky dost. 


Dneska můžu říct, že co se snímačů týče, existuje něco jako Tři mušketýři kytarovejch snímačů: Fralin, Lollar a Novak. Tu dosti trapnou metaforu používám záměrně (chtěl jsem původně napsat "nejsvětější trojice", ale tohle mi hraje víc do karet), protože je tu samozřejmě ještě neopomenutelný d'Artagnan kytarovejch snímačů... A to britskej Bareknuckle, kterej se na rozdíl od dříve zmíněných zajetých formátů nespecializuje jenom na co nejautentičtější vintage snímače, ale dělá taky spoustu (pro mě sice naprosto zbytečnejch, ale tak, každýmu to jeho) až nesmyslně silnejch snímačů, za který sbírá jednu cenu za druhou. A to hlavně protože to nejsou žádný podělaný EMGčka, ale ručně vinutý magořiny, jako například tohle. Já hi-gainový věci (kamenujte si mě, kdo chcete) upřímě nenávidím a jsem tvrdohlavým zastáncem názoru, že co nezahraješ pravačkou, za tebe žádná Mesa, Engl ani jiná sebelepší mrdka nezahraje, takže teď nebude následovat další spíše zbytečný opěvování Bareknuckláckejch moderních bláznivin, ze kterejch padaj čelisti všem Guitar Magazínům, Total Guitarům apod., ale bude následovat co jinýho, než rozsáhlý chvalozpěv jejich naprosto odzbrojujících vintage single-coilů.

Když už se něco dělá pořádně, tak to tak taky má vypadat!
Začněme klasicky u toho, o čem toho můžu napsat nejvíc, tedy u snímačů na Telecastery. Já mám jednoho borovicovýho a jednoho z bahenního jasana, oba s javorovým krkem (to je důležitá informace hlavně proto, že Bareknuckle jsou takový magoři, že některý snímače rozlišujou i podle toho, jestli jsou lepší k palisandrovýmu nebo javorovýmu hmatníku). Rukama mi od nich prošly dva modely: The Boss  ze série Vintage Hot a Flat '50 Blackguard ze série Vintage. Boss snímače jsem strčil do borovicovýho Squier Classic Playeru (já vím, že ty Tonemastery, co tam jsou z továrny jsou skvělý, ale nedalo mi to...), protože mám tak nějak nelogickou slabost pro Bruce Springsteena a tenkrát jsem měl 40. wattovýho jednokanálovýho 6g6-A Bassmana, takže jsem potřeboval silnější signál z kytary, abych aspoň trochu kreslil v rámci nižších hlasitostí, protože, když jsem volume otočil přes 4, nebylo už slyšet nic než Bassmana a trochu to bolelo. 

Snímače to byly skvělý až na jedinej problém, že i když nemaj zas tak velikej odpor, maj strašně tučnej zvuk. Já sice miluju zvuk P90, ale tohle bylo moc, protože jsem měl najednou místo Telete Les Paula a ani pětistovkový poťáky, který tomu sice ty vejšky jakž takž přidaly, ten problém nedokázaly vyřešit, a mě z toho začalo tak nějak svrbět a tak už se holt nedalo dělat nic a snímače musely pryč. Štěstí ovšem bylo, že jsem na bazaru potkal pána, kterej měj zase Tele od Jurkoviče, který hrálo s Fralinama moc vejškově a házelo po něm rampouchy, takže on má teď radost, že má svoje hutný basy a já mám radost, že mám zpátky svý vejšky... A co si budem povídat, ten Lindy Fralin je v mý borovici jako doma a stěhovat se neplánuje. 

Na tomhle příkladu je skvěle vidět to, že když člověk ví, co chce, tak má buď to štěstí, že to dokáže na blind odhadnout, nebo to prostě odzkouší a díky nově nabitým zkušenostem aspoň zjistí, co že to vlastně úplně od začátku chtěl. Druhej možnej přístup je sednout si k mailu a napsat jim, co že to vlastně máte za pádlo a co že byste to chtěli, aby to dělalo a oni vám rádi odpověděj, protože to je banda kytaristů, která se živí tím, že si dělaj snímače, jaký chtěj a u těchhle vintage modelů je dělaj tou nejchytřejší a jedinou možnou cestou - jmenuje-li se tedy nějakej snímač "Blackguard Něco '50" máte v podstatě jistotu, že lidi v Bareknuckle Pickups někde splašili nějakýho Nocastera a podle jeho snímačů udělali ten svůj, protože taková ta magická formulka "Wound to vintage specs" je sice moc hezká, ale já ti klidně taky můžu omotat drátek, co najdu u táty ve skříni, kolem bůhvíčeho přesně tolikrát, kolikrát to bylo obtočený v roce 1952 nějakym nechtěným géniem z Kalifornie, ale hrát to nebude (mimochodem tohle platí paušálně u čehokoliv, co má bejt kopie něčeho "opravdovýho". Tedy, že pokud někdo dělá reissue Ram's Head Big Muffu, bez toho, aby vůbec kdy ten Ram's head viděl, asi to ve finále moc zvuk Ram's Head nevykouzlí.). Ale zpátky k Bareknucklům... 

Další z výhod totiž je, že jsou to Angličani. Tzn.: žádný clo a shipping k nám obvykle trvá tři dny. Proto jsou u Thomanna třeba ty Fraliny tak drahý, protože se tam musí připočítat všechny tyhle zla. Takže doba od "vývoje" k výrobě a k doručení je obvykle něco přes týden. Tenhle koloběh vypadá asi tak, že se napíše: "Mám Esquire z bahenního jasanu, javorovej krk. Chci zvuk jako má tohleto (a přiložíte video z Fretted Americana)."

 

Lidi v Bareknuckleu se vám na to podívaj a do dvou dnů vám odpověděj, že to budete asi potřebovat tenhle a tenhle snímač a že jestli to chcete co nejvíc přiblížit tomu kousku z videa, který jste přiložili, že vám to můžou i trošku podvinout, aby to mělo o něco menší výkon. Vy jim pak odepíšete, vyberete si, jestli chcete, aby snímač byl zestařenej (zrezlej, zaprášenej, bla bla bla) a v Anglii si někdo sedne ke stolu a ručně vám ten snímač navine, zabalí, přidá vám k němu zadarmo pár trsátek, struny, návod na možnosti zapojení a nálepku, pošle vám balíček a vy už pak jenom kadíte kostičky štěstí, protože vám ta kytara hraje přesně tak, jak jste chtěli, ať už je to Les Paul, Strat nebo...



úterý 10. ledna 2012

Prznění Jazzmasterů a Jaguárů 101

Bude to tady ze začátku asi vypadat dost jednostraně, jelikož jsem posledních pár let skoro nesáhl na "nefendráckou" kytaru a ještě mám hodně velkou slabost pro všechny offsety (jestli si to pomatuju dobře, "offset" znamená, že výkroje těla kytary jsou od sebe vzdálený víc, než o 30°). Ty teď taky zažívaj svou druhou nebo snad i třetí renezanci, protože dneska kam se člověk podívá, kouká na něj z pódia nebo videa něco křivýho a Fender se poslední dobou předhání ve výrobě "vylepšených" offsetů, který maj s jejich prapůvodním záměrem fakt prd společnýho. Než se k nim ale dostanem, projďeme si, jak to vypadat má...
 Jazzmaster mám mít dva obvody (celkovej a krkovej - to jsou ty černý hejblátka nahoře). Celkovej funguje, jako u jakékoliv jiné kytary se dvěma snímačema: tři polohy, volume, tone. Krkovej, když se zapne, vypojuje celkovej obvod a zapojuje jenom krkový snímač, který má svý vlastní clony (ty dvě černý kolečka). Nebudu vyjmenovávat všechno, co se s tím dá dělat, protože já nejsem zrovna ten největší kroutič knoflíků, ale funguje to např. jako skvělej kill switch, když krkovej obvod stáhnete na nulu. Snímače jsou singly a ne, nejsou to P90. P90 maj magnety uvnitř snímače a nejsou vinutý takhle doširoka. JM snímače se vinou na plocho a magnety čouhaj ven a maj sakra slabej výkon. Tremolo je to nejlepší, co kdy někdo na kytaru přišrouboval, protože kromě toho, že je doopravdy plovoucí, dvouzvratný a nehorázně citlivý, má seříditelnej zámek, kterej vám po prdnutí struny umožňuje vrátit ostatní struny do stejného napětí. Takže zatímco třeba u Strata musíte přeladit celou kytaru, tady jenom zamknete čudíkem, vyměníte strunu, naladíte strunu a hraje se dál. Všimněte si taky, kde tremolo je, tedy asi tak na půl cesty mezi kobylou a koncem těla. Struny tak mají malý sklon, nejdou skrz tělo a kombinací těchto dvou faktorů nemá kytara skoro žádnej sustain. Jenom takový kousavý štěkání. Někteří heretici na Jazzmastery rvou buzz stopy, aby byl sklon strun větší a neskákaly jim z drážek v kobylce. Obvykle jsou to lidi, který hrajou zásadně na desítky a nejsou schopný pochopit, že se ta kytara jmenuje Jazzmaster protože je dělaná na jazz... kde jsou (hlazený) dvanáctky nebo třináctky něco úplně normálního a nikomu z toho krev z prstů neteče. Problém buzz stopu totiž je, že znatelně přidává sustain a znecitlivuje tremolo. Tzn. dělá z toho jinu kytaru nejen zvukově, ale i funkčně. To by pro začátek asi stačilo. Konečně se teda můžem kouknout na dnešní "vylepšené" novinky...

Classic Player Jazzmaster Special


Na první pohled to vypadá docela dobře... Tedy stejně, jako originál. Po bližším ohledání se ovšem dovíme o tom, že je krk zasazenej v jiným sklonu a tremolo posunutý asi o 1/3 blíž ke kobyle, aby byl sklon strun co největší. Taky byly trochu připepřeny snímače. To možná někomu nezní špatně, ale když se na to člověk podívá zblízka, zjistí, že ze snímačů už netrčí magnety, ale takové ty šroubky, alá P90 nebo hambáče. To znamená, že místo toho, aby měla každá struna svůj vlastní magnet, je ve snímači Classic Playerů jeden větší magnet, a šroubky na něj přenášej vibrace strun. Takže to vlastně není vůbec JM snímač. Skvělej "upgrade"... Sečteno podtrženo z Jazzmasteru tu zbylo jenom správný dřevo. Celkovej charakter kytary je fuč. Hlavně, že ty desítky vám už skákat nebudou... to v žádnym případě ne.

Blacktop JM

Bleju. Aneb vezmeme všechny naše skvělý Classic Player vyfikundace, zapomeneme tam dát krkovej obvod, místo vintage Kluson-style mechanik tam mrsknem tyhle ohyzdný a navrch tam dáme humbucker. +1 aspoň za to, že ten Duncan Designed JM snímač doopravdy je JM snímač a že ta kobyla není tune-o-matic, ale alá Mustang a že ty "witchhat" knoflíky jsou docela sexy. Určitě to tedy poslouží skvěle pověšený na zeď vedle plakátu Sonic Youth, protože když trochu zamhouříte oči a zašilháte, vypadá to jako hot-rodovanej Jazzmaster.


Squier J. Mascis Jazzmaster
Když Squier ohlásil tohle, vypadalo to, že je všem těm dementním paskvilům konec. Barevná kombinace je vintage correct, všechny obvody jsou tam, kde maj bejt, ladící mechaniky jsou správný... Vypadalo to vlastně jako nějakej MIJ z osmdesátejch let za zlomek ceny (teda až na to lipový tělo). Ale ouha. Snímače jsou z Classic Playera, posunutá kobyla a jinej sklon krku. Proč? Proboha proč? Jako... snímače vyměnit jde, ale tu kobylu jen tak neposunete. Pod ní je prostě malej bazének. Mascisovi je to asi jedno. Ten je rád, že mu někdo udělal kytaru v normální barvě, protože ten fialovej pimp-sparkle byl fakt k zblití. Když si člověk vlastně odmyslí, že tohle má bejt signature model, je to jenom levnější a hezčí Classic Player z Číny. Nic jinýho. A já mám přitom Squier tak rád...

Vintage Modified Jazzmaster
Tady si aspoň Squier už na nic nehraje. Mělo by se to teda spíš jmenovat Dano-master, protože ta kobyla a poťáky jsou obšlehnutý z Danelecter, ale zase to má aspoň ty Duncan Designed snímače a netváří se to, jako "opravdovej" Jazzmaster. Ani to ale bohužel nemění fakt, že ten Stratovskej input je tady nejen zbytečnej, ale i hrozně hnusnej.

Chudáci Jaguáři to schytaly úplně stejně. Invalidní Classic Playery nebo Cobainovský homáže posetý humbuckerama. Ne počkat... Jaguary to schytaly daleko hůř. 




 
Viz. níže...




Vždyť to skoro vypadá, jako nějaká Fokuska!


Tady z Jaguára zbyla akorát krátká menzůrá a jeden malej kovovej plíšek. Tohle je spíš nějakej non-reverse bastard Firebird od zapadlý východní firmy. Blacktop verze: to samý v černým s humbuckerama. Nejsmutnější na tom je, že ten hardtail design si Fender vzal od baritonovýho Jaguára, kterýho už pro jistotu přestal dělat, protože to byla příliš dobrá kytara. Teda... první na ní narval humbuckery a teprv pak jí přestal dělat. Nerozumim tomu. Kdyby místo těchhle obludek radši znova začali dělat tohle, bylo by na světě zase o něco líp.


To už je totiž jenom malej krůček od reissue svatýho grálu všech baritonek...

Fender Bass VI

Ještěže dokud neopadá listí z dubu tu budou aspoň ty srandovní Danelectra. Ty aspoň za něco stojej...

Danelectro Dead-on '67

Protože z Jaguarů a Jazzmasterů na dnešním trhu nezbylo kromě těch reissue za 40000,- a těch jakž takž kvalitních CIJ reissue, co se někdy toulaj po ebayi nebo po bazaru, zhola nic.

Nový Squiery zase jednou ukazujou Fenderu kudy kam

Zatímco Fender uvádí na trh další a další nedomyšlenou škálu odpornejch pawnshop hloupostí (pozdravuju Sičáka z The Pooh), fakt úžasně zbytečný Telecastery z podlahovejch prken a obkladů baráků a tamty blacktop zrůdnosti, který se pohybujou někde mezi superstratem od Jolany, starym squierovskym Jagmasterem a Vintage Modified Tele Customem, přichází Squier čerstvě s několika novými přírustky do právě zmíněné VM série, počínaje "surfovým" Stratocasterem s Danelectro rtěnkama (!), Teletem, který má u krku Jazzmaster snímač (!!!) a mimo jiné taky s docela pohledným sedmdesátkovým celočerným Stratem s dobovým headstockem - to je takovej ten pěknej velkej (škoda jenom toho těla z lípy...). Squier to všechno samozřejmě rovnou osazuje Duncanama (jsou to teda ty Duncan Designed, který časem asi ztratí na atraktivitě pro kohokoliv, ale lepší než drátem do oka). A aby toho nebylo málo přibylo taky ještě pár kousků do Classic Vibe, jmenovitě Fiesta Red 50's Strat a více než vintage correct 50's Tele (jediný Tele na trhu, který má tělo z borovice, tak jako to Leo původně zamýšlel... nemluvě o tom, že všechny CV kytary jsou osazený Tonemaster snímačema, o čemž se ovšem Squier pro jistotu nikde nezmiňuje, ale o tom někdy jindy a podrobněji), teď už konečně tedy v obou správných barvách (Butterscotch alá třeba Springsteen a White Cream alá Jeff Beck). Cena u všeho je a bude samozřejmě pod 10000,-. Více snad ani psát netřeba...
Kombinace snímačů snů. Příště akorát ještě tak radši vzít tělo Jazzmastera a krk Telete...

Surf Green uprostřed vede na celý čáře. Ono cokoliv, co je Surf Green, obvykle vede na celý čáře...

Škoda jenom, že tam nehodí tu mezipozici, sakra...

Tady není co řešit. Rtěnky prostě zněj na čemkoliv. 
Ať už je to plast nebo lípa...

Ten černej je prostě stylovej. A ten headstock! Ten headstock!!!
Nakonec je třeba ještě poznamenat, že ty VM Jazzmastery a Jaguary se stratovskejma inputama a pevnejma kobylama a ten J. Mascis Jazzmaster taky určitě nebudou hrát zle, ale ten podivnej design modifikovanejch Jazzerů/Jagů mi přijde naprosto paskvilní ve stylu Pawnshopů a posun tremola blíž ke kobyle u Mascisova modelu zase smrdí naprostou blbostí a Classic Playerama a co si budem povídat, ty smrdí fakt zle.